Jak to cítila a viděla Hanka Janoušková …
Jsi cvok
Je pátek odpoledne a já se blížím autem k Ptýrovu, malé vesničce nedaleko Mladé Boleslavi. V břiše mě už dva dny nervózně šimrá, protože jasně cítím, že mě o víkendu čeká něco zásadního. Rozhodla jsem se totiž zúčastnit semináře VISION WALK, jehož součástí je i přechod žhavých uhlíků… „Jsi cvok!“ slyším celkem často ze svého okolí, anebo sleduji mlčenlivé pohledy, které zcela evidentně odrážejí vážné pochybnosti o mém duševním zdraví. „Proč chceš něco takového absolvovat?“ zní častá otázka a já najednou nevím, co na ni odpovědět. Proč se někdo rozhodne přejít žhavé uhlí? Co si od toho slibuje?
Odpověď mi určitě dají ostatní účastníci semináře. Jsem docela zvědavá, jaký druh lidí to bude. Koho byste si představili vy? Skupinku skalních ezoteriků? Nebo partu svalnatých machů, kteří si chtějí ohněm zocelit ego? Do útulného zrekonstruovaného statku Institutu pro zrychlené učení Hampson se účastníci semináře už nějakou chvíli sjíždějí a já vcházím do jeho dveří ve stejnou chvíli jako sympatická a usměvavá blondýnka. Pavel Sudík, který seminář vede, se nás hned u vchodu ujímá a provází nás po budově, abychom věděly, co kde najdeme a kde budeme spát. Napíšeme a připneme si jmenovky a za chvíli se už s ostatními scházíme na prvním společném sezení. A vida, počet machů si s počtem skalních ezoteriků nezadá, oba totiž spolehlivě zůstávají na nule. Jsou tu úplně normální lidé. Zvláštní tím, že se ve svém životě chtějí někam posunout.
Odpovědi na otázku, co si od semináře slibujeme, přicházejí hned na začátku sezení. Pavel je postupně zapisuje na tabuli, abychom si je mohli na konci projít a říct si, zda se nám naše očekávání vyplnila nebo ne. Sedla jsem si tak šikovně, že musím odpovídat jako první. A najednou vím: „Chci zjistit, jestli dokážu překonat svoje obavy,“ odpovídám po chvilce zamyšlení Pavlovi a on zapisuje. Zdá se, že ostatní mají podobný motiv: „překonat strach“, „poprat se se strachem“, „získat odvahu“, „najít vnitřní sílu“ zní poměrně často, ale také „spojit se se svou intuicí“, „odpočinout si“, „prožít něco zajímavého“, „umět se správně rozhodnout“, „posunout se dál“… Pavel nás ujistí, že se nám dle jeho zkušeností naplní všechna jmenovaná očekávání, a mně maličko zatrne při představě, co se skrývá za lišáckým úsměvem, který jeho prohlášení doprovází.
Vize
Protože jsme na semináři VISION WALK, je hlavním úkolem prvního večera stanovit si vizi. Zamyslet se a napsat, kde bychom chtěli za rok být, kam bychom se chtěli posunout, čeho bychom chtěli dosáhnout v některé z hlavních oblastí svého života. Proto se po výborné vegetariánské večeři scházíme v relaxační místnosti, dostáváme papír a tužku a začínáme se obracet do sebe pro konkrétní odpověď. Některým jde stanovení vize poměrně lehko, protože mají aktuální problém, který chtějí vyřešit, nebo si už hotovou vizi přivezli s sebou. Jiní, včetně mě, mají s jejím stanovením trošku potíže. Je toho tolik, čeho by člověk chtěl dosáhnout a není lehké se rozhodnout, která oblast života je momentálně ta nejdůležitější. Pavel nám říká, že správná vize by měla rezonovat s naší DŮVĚROU, TOUHOU a OČEKÁVÁNÍM. Jakmile jedna z těchto složek chybí, není vize správná – není to to, o co nám skutečně jde, do čeho jsme schopni naplno vložit svou energii. Nakonec se po pár hodinách přemýšlení a diskusí podaří stanovit vizi nám všem. Někdo chce mít lepší zdraví, někdo dokončit školu či složit důležitou zkoušku. Mnozí se chtějí posunout dál nebo jinam v pracovní oblasti a objevují se samozřejmě také vize z oblasti vztahů, ať už jde o urovnání těch v rodině, nebo nalezení vhodného partnera. Všichni jsme celkem dost unavení, protože vytvořit vizi je nečekaně náročný úkol. Vyžaduje hluboké zamyšlení, pro někoho složité rozhodování a nakonec také převzetí odpovědnosti za své rozhodnutí. Ale teď už jdeme spát, protože zítřek bude pěkně nabitý.
Intuice a důvěra
Je sobota ráno. Ze spánku mě budí příjemná hudba a já se oblékám a vyrážím ven na ranní rozcvičku. Všechny aktivity, které nás dneska čekají, mají za úkol nastartovat naši vnitřní transformaci. Nejsou jen přípravou na to, abychom zvládli „cestu ohněm“, samy nás na vědomé i nevědomé úrovni připravuji spíš na cestu dalším životem – v té nejhmatatelnější části na dosažení vize, kterou jsme si stanovili. Jak mi Pavel psal ještě před začátkem kurzu: „vlastní přechod žhavého uhlí považuji (jako kouč) za transformační prostředek – tedy ne za cíl našeho workshopu, ale za jeden z prostředků pro dosažení nějakého cíle. A tím je iniciace nějaké pozitivní změny v našem životě.“
Všechny aktivity nám také mají přinést trochu jinou zkušenost prožívání. Představují pro nás možnost naučit se v nich jednat podle své intuice a uvědomit si, že jednat podle ní je bezpečné. Můžeme se naučit najít a akumulovat vnitřní sílu. Posílit důvěru v sebe a nebát se projevit důvěru ostatním. Oprostit se od vědomých myšlenek, které leckdy fungují jen jako omezující „brnění“, které je navíc výborným strojem na vymýšlení a předkládání pochybností. A nakonec se můžeme naučit překonat vlastní strach.
Ranní aktivity jsou hodně o uvolnění těla. Při rozcvičce se snažíme oprostit od zábran, a tak v rytmu hudby se zavřenýma očima poskakujeme, tancujeme, vydáváme různé zvuky, nebo jen nehybně stojíme a vnímáme svůj dech, vůni vzduchu a zvuky okolí. Snažíme se přenechat všechnu aktivitu jen a jen našemu tělu, nevnucovat mu nic rozumem, ať se intuitivně hýbe, jak je mu to milé. Asi nejtěžší je zbavit se studu a nepřemýšlet nad tím, že by moje projevy vnějšímu pozorovateli přišly poněkud k smíchu.
Po snídani se vrhneme hned na další cvičení, při kterém provádíme jakousi šermířskou sestavu ve dvojicích. I to je hodně o intuici. Každý dostane dvě dřevěné tyčky, dlouhé asi padesát centimetrů, s dvěma centimetry v průměru, a v pravidelném rytmu ťuká buď svými tyčkami o sebe, nebo o tyčky partnera. Potom, co si sestavu zažijeme, můžeme pohyby zrychlovat, a také se v kruhu přesouvat od partnera k partnerovi, aniž bychom vypadli z rytmu. Při tomto cvičení jsem si uvědomila, že když nechám tělo, ať pracuje samo, a zapnu jakéhosi „autopilota“, jde všechno jako po másle. Jediná zakolísání nastávají tehdy, kdy začnu o pohybech přemýšlet.
Já to nedokážu
Z celého dne jsem zatím příjemně naladěná a cítím se uvolněně. Strach z představy žhavě žhnoucích uhlíků a mých zuhelnatělých chodidel mě kupodivu nepronásleduje ani v okamžiku, kdy se po obědě vrhneme na stavbu čtyři metry dlouhé hranice z březového dřeva. Pavel na stavbu hranice pečlivě dohlíží, protože je nutné, aby dřevo bylo rovnoměrně rozložené a aby zhruba metr vysoká a metr široká hranice zůstala stabilní i ve chvíli, kdy se po ní projde. Dřevo je navršeno a do mezer mezi ním sypeme papíry, které prošly skartovačkou. Když je práce hotová, zakryjeme hranici pro jistotu plachtou, protože meteorologové celý den vyhrožují deštěm, a přesuneme se do kryté učebny, kde začíná kolo odpoledních aktivit.
Tady na nás čekají papíry, pastelky a úkol představit si pocit, který budeme zažívat v okamžiku, kdy se naše vize naplní. Bereme do rukou pastelky a necháme se volně inspirovat představou, kterou jsme viděli. Vznikají většinou abstraktní kresby plné barev. Kresby našich vizí. Kresby, které budou důležitou součástí dalších odpoledních aktivit. A pak to přijde. Klíčový moment celého semináře, alespoň pro mě.
Přichází úkol, který má prověřit naši schopnost zbavit se negativních emocí. Spočívá v tom, že máme posbírat veškerou zlost, kterou máme v nitru, a tu si vybít na dřevěné desce, kterou v podstatě přerazíme patkou ruky. Ptáte se, proč zrovna zlost? Pavel nám vysvětluje, že veškeré emoce, které potlačujeme, se navenek projevují tím, že se rozvine jejich opak. Tím je u zlosti smutek. Budeme-li tedy umět ventilovat zlost, zbavíme se i smutku. Cvičení má ovšem i jiný rozměr. Na dřevěnou desku, kterou položíme na dva sloupce z betonových tvarovek tak, aby na každé z nich spočívala zhruba centimetrem své šíře, napíšeme to, co nám brání dosáhnout naší vize. Obrázek vize si pak položíme na zem pod desku, jejímž rozštípnutím se tak symbolicky dosažení vize více přiblížíme.
Vyzvedávám si svoji desku a píšu na ni svoje vnitřní zábrany: OBAVY A NEDŮVĚRA V SEBE. Sleduji, jak se první odvážlivci zhostí úkolu. Cvičení probíhá tak, že máme před deskou udělat otočku, ze všech sil zakřičet a pak do desky praštit hranou ruky, až se rozlomí na dva kusy. Když získám dojem, že je řada na mně, beru svou desku a vyrážím na místo činu. Položím ji na tvarovky, a když se tak dívám na svůj nápis, najednou mě naprosto ovládne strach. Stojím tam a cítím, jako kdybych měla v žaludku obrovský vlhký studený kámen. Paralýza, mělký dech. Nekontrolovatelně se mi třesou ruce i nohy. Podívám se zoufale na Pavla a šeptám: „ Já to nedokážu.“ Pavel jde ke mně blíž a chvíli mám pocit, že bude moje stanovisko akceptovat, ale ještě to zkouší: „Podívej se na svou vizi, zkus se na ni soustředit. Tohle – ukazuje na desku – ti brání v její realizaci.“ Obracím pohled k desce a snažím se zhluboka dýchat. Minutu, dvě. Dech mě chvílemi zrazuje, ale pak se ustálí, a já vnímám impulz, že už můžu. Dělám otočku a řvu přitom se vší zlostí, kterou jsem v sobě dokázala najít. Není jí málo. Za vteřinu je deska na kusy. Zaplavuje mě ohromná úleva a jen matně ke mně doléhá potlesk ostatních, kteří mi vší silou drželi palce. A za chvíli přichází i euforie: „Já to dokázala!!!“
Když jsme se později bavili s ostatními, někdo řekl, že zlomit to dřevo mu nepřipadalo vůbec obtížné. Jenže ono nešlo o dřevo. Nebojovala jsem se strachem o to, jestli si zlomím ruku nebo narazím malíkovou hranu. Stála jsem před zásadním problémem, jestli dokážu prolomit své OBAVY A NEDŮVĚRU V SEBE. A to je daleko horší nepřítel než nevinná dřevěná police. Nepřítel, který dřímá ve mně samé a který byl dosud téměř vždy silnější než já…
I další úkoly mají posílit naši intuici, rozhodnost a odpoutání se od strachu. Přecházíme např. po skleněných střepech. Snažíme se zlomit šíp tak, že si jeho špičku opřeme do důlku na krku mezi klíčními kostmi, a patku opřeme o sloup na terase. Za povzbuzování ostatních uděláme krok vpřed a šíp zlomíme. Alespoň někteří. Podobným způsobem se snažíme ohnout ocelovou tyč, tentokrát ale ve dvojicích, takže každý z dvojice má v důlku na krku jeden konec a musí se pokusit vycítit okamžik, kdy oba vykročí vpřed. Všechna cvičení jsou nesmírně zajímavá, na první pohled nerealizovatelná, a díky všem si osvojujeme pocit a naladění, které máme mít ve chvíli, kdy vyrazíme na svou cestu po žhavých uhlících.
Cesta ohněm
Pomalu se blíží noc, hranice dřeva, kterou jsme během odpoledne zapálili, pomalu dohořívá, nicméně stále palčivě sálá. Bereme si bubínky, sesedáme se kolem ohně a začínáme bubnovat. Nikomu se nechce moc mluvit, všichni se v myšlenkách soustředí na to, co nás čeká, a původně nesourodá změť zvuků se pozvolna mění v pravidelný rytmus. Protože začíná pršet, přesouváme se do kryté stodoly a začínáme tančit. V mysli mi vytane ranní rozcvička – uvolnit tělo, nechat ho, ať si dělá, co se mu líbí. I při přechodu ohněm musíme nechat tělo jednat automaticky. Nenutit ho, nepřemýšlet, soustředit se na cíl na konci cesty a jít. S vědomou myšlenkou, že má žhavý pás přede mnou teplotu 500 °C a buňky na mých chodidlech během dvou vteřin spálí teplota 70 °C, se totiž na cestu ohněm opravdu vyrazit nedá.
A je to tady
Cesta je připravená a my se stavíme do půlkruhu před její začátek. Pavel nám říká, že nemusíme dodržovat pořadí a máme vyrazit v okamžiku, kdy pocítíme, že je ten pravý čas. Příroda se rozhodla, že nám vytvoří odpovídající atmosféru, a v dálce začínají po obloze kličkovat blesky. Zní zvuky bubnů, rytmická melodie, a já čekám, kdy pocítím ten impulz, že mám vyrazit. Impulz, který jsem dneska poznala už několikrát. Protože stojím až na konci půlkruhu, dívám se na pás žhavých uhlíků vlastně ze strany. „Potřebuju to vidět zepředu“, bleskne mi hlavou a posouvám se směrem na začátek cesty. Jenže když stojím před tou žhavou poutí, je zpátky. Ten studený vlhký kámen v mém žaludku. Stojím před cestou a snažím se svého starého známého zbavit osvědčenou technikou. Chytit zpátky dech, nechat se pohltit rytmem hudby, rozhýbat tělo, což strach, který nás rád drží schoulené v křeči, opravdu nemá rád. Sice mi to trvá o poznání déle než ostatním, ale nakonec jdu. Kráčím v rytmu hudby, nejdu ani nijak rychle. Cítím kolem sebe teplo, ale na to, co se děje pod mými chodidly, se nesoustředím. Jeden krok, druhý, šestý… Ani nevím jak, ale najednou jsem na konci cesty. Zaplavuje mě ohromná úleva a neskutečná radost.
Po žhavém koberci nakonec přejdu ještě jednou, tentokrát bez zaváhání, nicméně stále s pokorou. Někteří přešli uhlíky pětkrát, jiní v nich dokonce chvíli tančili, než Pavel definitivně oheň zavřel. Když se pak, bezprostředně po skončení přechodu, scházíme na místě naší první schůzky, dáváme Pavlovi za pravdu. Skutečně se nám vyplnila všechna očekávání, která jsou napsaná na tabuli…
A to není všechno
Když jsem si před návštěvou Ptýrova studovala na webových stránkách Hampson institutu informace o semináři Vision walk, dočetla jsem se, že firewalking mě jako nezapomenutelný motivační zážitek posílí na celý zbytek života. Musela jsem se nad tím pousmát, protože jsem normálně dost velký skeptik a „nevěřící Tomáš“. Jenže… Zbytek života mě sice ještě čeká, ale musím potvrdit, že změnu zažívám a zažívají ji i ostatní lidé z kurzu, se kterými jsem měla příležitost mluvit. Cítím se silnější a vyrovnanější. Najednou dokážu lépe naslouchat svému nitru, lépe rozlišovat, co chci a co nechci, intenzivněji prožívat to, co mě potká a opravdu se radovat ze života. Vím, že tahle zkušenost je nepřenositelná a možná i neuvěřitelná, vlastně si dokážu celkem živě představit, jak se teď asi tváříte. Ale firewalking skutečně není nadarmo nejstarším známým transformačním rituálem člověka. Na tom „křtu ohněm“ totiž doopravdy něco je…
Mgr. Hana Janoušková, Národní institut pro další vzdělávání
Aktuální termíny workshopů s firewalkingem v Institutu pro zrychlené učení Hampson, vedené Pavlem Sudíkem, najdete ZDE, včetně přihlášek.