Pár řádek o dopadech koronavirové paniky na mně samotného a workshopy s chůzí po žhavém uhlí.
Všechny své semináře jsem měl letos koncentrované do období duben a květen, abych se vyhnul hrozícímu suchu (když je zákaz rozdělávání ohně, tak uhlíky neuděláš :). Místo něj přišel virus, a tak jsme je museli do posledního zrušit. Život nás názorným příkladem učí, že plánování je sice dobré, ale člověk musí vždy být schopen improvizovat. A také, že v tomto životě není jisté vůbec nic (snad s výjimkou smrti). Jsem nicméně vděčný své intuici, že mě koncem roku odradila od plánovaného firewalkingu v Himalájích, protože jinak bychom dnes měli spolu s klienty z letenek bezcenné kousky papíru.
Poslední dva měsíce jsem využil jako příležitost pozorování nebývalého sociálního experimentu. Spatřil jsem pochopitelně i negativní jevy (například co všechno jsme ochotní nekriticky vyměnit za falešný pocit bezpečí), ale viděl jsem spoustu pozitivního. A nemám tím na mysli jen solidaritu při šití roušek. S úžasem jsem pozoroval jak rychle jsme schopni se adaptovat na nové podmínky (práce on line, home office a pod.) a modifikované sociální vztahy (být najednou 7/24 se svými partnery, dětmi). Já jsem jsem společně s manželkou zažil během izolace „klasicky“ důchodový život a zjistil jsem kupodivu, že ho nejenom zvládám, ale že mi i vyhovuje. A toto zjištění nepochybně zakomponuji do svého dalšího života. Firewalking je moje vášeň a zůstane jistě součástí mého života dokud mi bude hlava a tělo sloužit, nicméně chci se mu věnovat v trochu jiné formě. Své profesní těžiště v důchodovém věku vidím však především v individuální práci s klienty.
Nicméně letošní otevřené semináře věřím proběhnou. Pokud se vývoj situace nezkomplikuje (nedovedu si představit firewalking v rouškách, stejně tak nedokážu zajistit rozestupy na dva metry), tak mám připravené náhradní termíny začátkem září. V první řadě upřednostním klienty, kteří byli přihlášeni na jarní termíny a případná volná místa doplníme o nové zájemce.